Jak se stavěly nepálené domy?

Budou moderní obyvatelé Trans-Uralu a Kurganu schopni vyjmenovat alespoň pět materiálů, z nichž naši předkové stavěli svá obydlí? Volá v podstatě každý strom и кирпич, samozřejmě až na vzácné výjimky. Někdy si však lidé vzpomenou na budovu z vepřovic, která byla budovou KOMOSKH. V zauralských vesnicích existovaly stavby z nepálených cihel poměrně dlouho, ještě v 1960. a 70. letech XNUMX. století byly na vesnicích domy z nepálených cihel. Samozřejmě, že hlavní materiály pro stavbu byly dřevo a cihla, ale byly tam i jiné materiály, o kterých stojí za to mluvit.

Od nepaměti do našeho regionu přicházeli imigranti z různých regionů naší velké země, kteří s sebou přinášeli svou kulturu, svou morálku a zvyky.

Začít nový život na zauralských obilných, ale bezstromových územích bylo však velmi obtížné. Další decembrista v exilu A.E. Rosen ve svých pamětech napsal, že v Kurganu bylo velmi málo dřeva. Osadníci tedy vymysleli něco, z čeho by si postavili domov, ne dočasný, ale stálý a docela teplý, vzhledem k chladným zimám našeho regionu.

Materiálů, ze kterých si lidé dokázali postavit své obydlí, bylo totiž poměrně dost a potkávali je doslova na každém kroku. Uveďme některé materiály a metody pro tyto stavby.

No, za prvé, jak jsem již zmínil, byly adobe stavby z velkých nepálených cihel a hlíny smíchané se slámou. Nepálenka byla položena ručně. Atraktivními rysy byly: nízké stavební náklady, žádné palivo pro vypalování a zdrojový materiál vám doslova „ležel pod nohama“. Hlína se zředila vodou, do směsi hlíny a písku se přidala nasekaná sláma, plevy, dřevěné hobliny a dokonce i hnůj, to vše se hnětlo v jámách, důkladně promíchalo s přísadami a poté se rozložilo do forem a vytvořily se cihly. které byly vysušeny na slunci. Nepálené cihly nebyly vypáleny. Stavět se ale muselo začít už na jaře, aby měl dům přes léto čas pořádně vyschnout.

Pravda, ve městě bylo málo nepálených budov. Předseda KOMOSH A.N. Balakshin speciálně vyvinul projekt na stavbu budovy speciálně z nepáleného dřeva, aby upozornil na tuto metodu, která byla mnohem ekonomičtější než ostatní. V létě roku 1900 byl na náměstí Konnaja (roh ulice Gogolevskaja a Troitsky Lane) založen nepálený dům Moskevského svazu umělců podle návrhu kurganského obchodníka A.N. Balakšin a Petrohradský architekt N.E. Makovský.

Během těžkých let občanské války a devastace si lidé stavěli vlastní domy rákos, sláma rohože, pokrývající jimi kůlové rámy budoucích místností. Rám se skládal z tenkých větví stromů nebo dokonce klestu. Byly to hliněné chatrče. Vyráběli hliněné chatrče a tloukli je hlínou smíchanou se specificky páchnoucím, ale naprosto nezbytným pojivem. V našem kraji se pletla klec stěn z vrba kulatina. Často byly stěny domů sestaveny z tenkých bříza kůly a vyplnil prázdné prostory hlínou, slámou nebo zeminou. Poté byla celá konstrukce potažena mokrou hlínou, odtud název „muzanka“. Stěny hliněné chýše byly zvenčí obílené a uvnitř vápněné.

ČTĚTE VÍCE

Jak dlouho dřín roste?

Byly zde i stavby z vrstvy trávníku. Lopatou nařezali na panenskou půdu dlouhé pruhy drnu, pak je rozdělili na půlmetrové kusy a postavili z nich zdi. Takové stavby byly samozřejmě dočasné a krátkodobé a něco takového už nikdy neuvidíme.

Na zemědělské a řemeslné výstavě, která se konala v Kurganu v roce 1895, byla část expozice přesídlovacího oddělení věnována modelům a kresbám doporučeným pro stavbu domů a selských usedlostí.

Osadníci pocházeli z různých měst naší země a přinesli své vlastní metody výstavby obytných budov. Způsob pokládání domů z provincie Oryol byl přivezen z sláma turnikety, namočený v roztoku tekuté hlíny. Byly naskládány jako dříví na hromadě dříví.

A v okrese Tyukalinsky ve vesnici Novo-Arkhangelsk byla postavena budova pro školu a chatrče pro osadníky. od r. palivové dříví. Dřevěná polena byla položena na hliněný roztok.

Vzhledem k tomu, že do našeho regionu přicházeli lidé z různých provincií naší země, vznikla v roce 1883 pouze jedna vesnice Vasiliev, Bashkir volost, okres Kurgan, z přistěhovalců z provincií Voroněž, Tambov, Rjazaň, Tobolsk, Orenburg a Samara (naše region je obecně jedinečný svými historickými podmínkami pro formování obyvatelstva) a každý se snažil postavit a vyzdobit svůj domov po svém.

V samotném Kurganu byla donedávna celá podzemní vesnice zvaná „Dig“. Obydlí byla doslova zaryta do země. Kopay nebo Kopay – město se začalo stavět v roce 1912. Domy se stavěly v jámách, které vznikly po vytěžení stavební hlíny a často měly tři hliněné stěny a pouze jednu srubovou nebo prkennou stěnu, ve které bylo ponecháno malé okno a proraženy dveře. Na hliněnou zeď byly připevněny desky, které byly vyplněny hlínou – to byly zdi. A ukázalo se, že střecha je přesně na úrovni terénu. Lidé, kteří se náhodou ocitli v této části města, mohli snadno chodit po střechách těchto „domů“, aniž by o tom věděli.

Výplňové domy se staví od 1940. let XNUMX. století. Několik podobných domů stále existuje v Kopai. Ale v zásadě byly stavby tohoto druhu dávno zbourány, město se rozrůstalo a bylo potřeba místa pro stavbu velkých zděných a panelových domů, ale na vesnicích, zejména malých, některé typy staveb ještě zůstaly.

V sovětských dobách se stavěly panelové budovy (kasárny), potažené hlínou, které byly velmi pevné. Mimochodem, takové budovy v Kurganu stále stojí.

Tolik zajímavých materiálů, kromě dřeva a cihel, existovalo již dříve. Bylo by zajímavé vidět nyní, alespoň v miniaturách, budovy tak odlišné ve struktuře a vzhledu.

Pokud najdete chybu, vyberte část textu a stiskněte Ctrl + Enter.

Vesnice Verkhnyaya Lugovatka, okres Paninsky, byla založena v polovině 18. století. Nachází se v luční nížině – louce, což se odráží i v názvu obce. Byla zde dobrá úrodná půda a rovinatý terén, a tak se sem voroněžští rolníci, kteří se sem přistěhovali, usadili k trvalému pobytu. Kvůli nedostatku lesů zde bylo zvykem vyrábět obydlí a všechny hospodářské budovy z vepřovic – z hlíny s přídavkem slámy, cihel sušených na slunci.

ČTĚTE VÍCE

Jaké jsou nejvzácnější tulipány?

Tradice výroby nepálených cihel ve stepní zóně je podle etnografů považována za nejstarší [1]. V Verkhnyaya Lugovatka, jak obydlí, tak všechny hospodářské budovy byly postaveny z nepáleného dřeva. Tehly Adobe byly nejdostupnějším stavebním materiálem, takže někdy už samotný fakt přítomnosti budov z nich vyrobených mohl charakterizovat životní úroveň místního obyvatelstva: „Tady tito (rolníci) byli svobodní, ale žili slabší než princ nebo mistr. Všichni pánovi sedláci měli zděné domy a svobodní měli samannai“ (E, V. Opevalova); “Domy zde bývaly z vepřovic, ale ti bohatší měli dřevěné domy” (M.I. Tokareva).

Místní obyvatelé poznamenávají, že budovy z nepálených cihel byly po velmi dlouhou dobu jediným typem bydlení ve vesnici. Postupně se začaly objevovat domy, kde se nepálené cihly pokládaly na základ z kupovaných pálených cihel nebo dřeva. „Koneckonců, nemůžete postavit dům pouze z nepálených cihel; můžete postavit stěny z vepřů, ale strop, rohož, všechno je dřevěné – potřebujete lešení. A který bohatší chlápek přesvědčí ostatní – přineste mi to, já vyrobím alespoň dřevěnou třístěnnou – to se považovalo za boháče. Některé dřevěné (domy) byly úplně zašpiněné a složené, to je opravdu dobré. Dřevěných bylo velmi málo a v naší vesnici jen dva zděné, vůbec málo“ (M.Ya. Bykhanova).

Dokonce i v době, kdy se nepálené obytné budovy začaly nahrazovat stavbami z odolnějšího materiálu, se nepálené cihly nadále používaly na přístavby, o čemž existuje řada důkazů: „Měli jsme například velkou nepálenou kuchyň a adobe stodola. Skladovaly se tam i zimní produkty: ukládala se tam mouka, brambory a všechno se skladovalo v těchto nepálenkách“ (E. V. Opevalová); “První svatební noc se konala v nepáleném domě – domě z nepáleného dřeva, který stál někde na dvoře” (M.I. Tokareva); „Za teplého počasí mládě nocovalo v kleci. Klece byly nepálené, tři na tři, nepálené, no, před domem“ (P.S. Ziborová).

V lidových textech jsou zmínky o stavbách z nepálených cihel: „Kdo má lazebnu – moje je nepálenka, kdo má dítě – a moje je vytoužená“ (E. V. Opevalová).

Materiál na stavbu nepálených domů si majitelé vyrobili sami. Byl to proces velmi náročný na práci, takže i když byla rodina velká, stále zvali sousedy a příbuzné, aby pomohli „na vepřovice“: „Rozdrtili to v kruhu dvaceti lidí. A byly tam pamlsky, byla tam harmonika a tančilo se“ (M.Ya. Bykhanova).

K přípravě nepálených cihel se čerstvě vykopaná hlína hnětla nohama, smíchala se slámou (plevami) a nalila se vodou. Hlína byla považována za připravenou, když snadno opustila nohy. Tento proces byl nejdůležitější, protože na něm závisela síla budoucí struktury: „Vše závisí na tom, jak to hníst. Můžete rozdrtit hlínu, aby se vepřovice rozpadly, nebo můžete dělat stopy – muži to chápou; pokud vyschnou, nemůžete je odlepit“ (M.Ya. Bykhanova). Ve Verkhnyaya Lugovatka bylo při výrobě nepálenek zvykem přidávat do hlíny koňský hnůj: „Hlína se uhněte jako těsto, pak se přidá koňský hnůj“ (M.Ya. Bykhanova).

ČTĚTE VÍCE

Jak chutná fazole mungo?

K výrobě cihel se vyráběly speciální bedny bez dna ze dvou párů prken, s uchem. Rozměry takových „strojů“ nebyly striktní, většinou nebyly menší než 50x30x15 cm Forma byla navlhčena vodou a těsně naplněna připravenou hlínou. Po nasypání hlíny se forma odstranila a vyrobila se další cihla: „Ty formy byly jako vaflovače, nasypaly se a vysypaly. Pak to nabrali vidlemi nebo lopatou, usušili a vyrobili doma“ (P.S. Ziborová). Tvarované cihly se sušily na vzduchu a po dvou až třech dnech se obrátily na druhou stranu. Když byly cihly zcela suché, byly umístěny na okraj a seřazeny speciálním způsobem – pro větrání a konečné sušení. „Tomu se říká „pěstování vepřů“: obvykle leží v řadách po dvaceti nebo třiceti. Sušení trvá týden, protože je to hlína. Pak je začnou zvedat: vezmete tuto krabici, je to už normální nepálenka, dobře, obdélníkového tvaru, a položí ji na její okraj. Tady je jeden, trochu dál od druhého, stojí v řadách“ (M.Ya. Bykhanova). Ve Verkhnyaya Lugovatka bylo zvykem skládat připravené nepálené cihly na sebe ve tvaru pyramidy: „Věřechy byly naskládány do malého kupku, jako kupka sena. Na základně je jich deset, ve druhé řadě devět a nakonec zmizí. Dvě vepřovice nahoře jsou jako střecha. Zbývající nepálenky budou umístěny poblíž“ (M.Ya. Bykhanova).

Ještě předtím, než začali stavět dům z vepřovic, vyrobili přířezy pro dveře a strop. V minulosti se k tomuto účelu používaly ploty. V nebytových přístavcích by se mohly propojit stěny z nepálených cihel a stěny z proutí: „A na zeď postaví ploty z proutí: velký – a když malý, udělají dveře“ (M.Ya. Bykhanova ). Ploty byly vyrobeny z klestu; místní obyvatelé poznamenávají, že „každý uměl plést ploty“. Technologie byla taková: „Velké kůly vysoké asi dva metry se hned pokácí, víc v kůlně není potřeba. Kůly stojí a začínají se proplétat, jeden sem, druhý sem, a protože je to vysoký kůl, tak se ohne, poslední končí.

Oplétají to ne nitěmi, ale klestí. A nakonec získáte takovou kartáčovou stěnu, že není o nic horší než nepálenka“ (M.Ya. Bykhanova).

Po přípravě stavebních materiálů začala stavba domu. Nejprve vykopali díru pro základ, velikost budoucího domu. Základ byl položen jen z hlíny: „Je to čistá hlína, na hnůj tady nesahali, protože by se ten hnůj rozmělnil vodou. Plnili hlínu a budou v tom pokračovat!“ (M.Ya. Bykhanova).

Poté začali rozkládat stěny domu. Vepřovice byly rozloženy do šachovnicového vzoru a drženy pohromadě řidší hlínou: „Tady položili jednu nepálenku, a muži – všichni byli silní – tak tady (hlína) po hrstech ze všech stran. Druhý adobe je k němu přilepen. Je tam hodně hlíny, jedna nebo dvě nepálenky, jak se ukázalo, pak se na stěně udělá šest nebo sedm vepřů, pak další stěna, na rozích je také hlína. A oslepují touto hlínou a nemůžete ji nadarmo odlepit, cestou vyschnou a tato nepálenka lže – oh-oh-oh!” (M.Ya. Bykhanova). Pečlivě vyrobená nepálená konstrukce se vyznačovala velkou pevností: „Takové domy vydrží sedmdesát let, jsou teplé“ (M.Ya. Bykhanova).

ČTĚTE VÍCE

Je možné množit Podocarpus?

Další fází je instalace stropu a střechy. Pro položení stropu uprostřed budovy po délce domu se položí silná kláda – matitsa – a jedna kláda se položí paralelně s matitsou na složené stěny z nepálených cihel. Poté se na stěny a na matrici každého půl metru křížem kladly lehčí a tenčí klády, na které se kladly další klády napříč po délce domu. Křovina byla umístěna na mříž z klád a poté byla na klestu nanesena hlína silná dva až tři prsty. „Říkalo se tomu laťování, dělali mříž. A mříž je opět vyrobena z klestu, ne ve formě celého plotu, ale klestu je vycpaná klestí“ (M.Ya. Bykhanova).

Střechy bývaly doškové a sedlové. „Sedlová střecha si také vyžádala hodně dřeva, bylo nutné vyrobit klády (klády), které se opíraly o klády na stěnách – čtyři klády na každé straně. Shora byly klády připevněny k hřebenové kládě. Pak polena obložili klestí a začali pokrývat střechu slámou. Před pokrytím střechy došky byly podél okraje stropních klád podél domu přivázány latě z klestu, na které byly navlečeny svazky slámy (k ochraně horní části zdí domu). Podél bočního okraje střešního pláště se uvázala silná role slámy, aby při pokládání slámy na střechu nespadla. Poté se na okraj stropu položilo několik vrstev slámy, na které se začala pokládat připravená sláma na střechu (pečlivě srovnané malé snopy)“ [2]. Na nepálených budovách byly provedeny velké přesahy střechy, aby chránily stěny před deštěm.

Instalace střechy vyžadovala zvláštní dovednosti; bylo poznamenáno, že na to „existovali specialisté, ne každý může postavit střechu“ (M.Ya. Bykhanova). Několik lidí podávalo slámu zespodu na vidle a jeden ji vzal a položil na střechu postupně v několika řadách a pevně ji zhutnil, aby později střecha nepropouštěla vlhkost: „Začíná ležet – tomu se říká spodní koruna, to je úplně první. Musí to být v určitém pořadí, tady dva lidé krmí slámu velkými vidlemi a třetí stojí na střeše – tomu se říká pokrývač. A co mu dají, kolik slámy, to tam dá na kraj a sám to rozšlape, dobře to rozšlape. Pak další věc k němu – je vedle něj, nehodil to tak ošklivě, a to je vše, a to je cesta. Ne každý ví, jak pokrýt střechy“ (M.Ya. Bykhanova). Položená sláma byla srovnána hráběmi a odstraněna přebytečná stébla. Když byla střecha na obou stranách připravena, byla nahoře nalita tekutým jílovým roztokem. Boky střechy byly pokryty svislými snopy slámy.

ČTĚTE VÍCE

Co byste svému psovi neměli dovolit?

Po dokončení hlavních stavebních prací na domě byly zpevněny dveře a okna. Pro zpevnění dveří byly vyrobeny dřevěné překlady, ke kterým byly připevněny dřívější proutěné dveře a později dřevěné. Na okna se na trhu kupovalo sklo, které se vkládalo do dřevěných rámů zabudovaných ve stěnách. Okna v domech z nepálených cihel byla malá: „Okna nebyla jako nyní – o něco větší než základní nátěr“ (M.Ya. Bykhanova). Uvnitř domu byla postavena zděná pec.

Adobe domy byly obvykle omítnuty hlínou a pískem a pokryty vápnem.

Technologie výstavby domů z nepálených cihel se ve vesnici Verkhnyaya Lugovatka používala přibližně do 1950-60 let XNUMX. století. V současné době zde najdeme pouze zchátralé obytné budovy z nepálených cihel. Žádné budovy s doškovými střechami se nedochovaly, byly nahrazeny břidlicovými nebo plstěnými střechami.

Ačkoli budovy z nepálených cihel se jako přístavby používají jen zřídka, dodnes se používají.

[1] Čižiková L.N. Obydlí // Etnografie východních Slovanů. Eseje o tradiční kultuře / Rep. vyd. K. V. Chistov. M., 1987. S. 223–258;

[2] Pukhova T.F. Budovy Adobe ve vesnicích okresu Verkhnekhava ve Voroněžské oblasti // Living Antiquity No. 3(67)/2010