Hrozný člověk, tyran a vrah – tak známe císaře Nera. Ale jak si pak získal, alespoň na počátku své vlády, lásku lidu a úctu senátorů?
Bez nadsázky můžeme říci, že Nero je nejslavnější z římských císařů. Jeho sláva je ale velmi pochybná. Proslavil se především svou krutostí a touhou po moci: zabil svou matku, na jeho rozkaz byli lidé roztrháni divokými zvířaty a první křesťané byli upalováni. Pravda, některé z toho, co o Nerovi víme, jsou jen legendy. Věřilo se například, že Nero zapálil Řím, aby mohl obdivovat podívanou na hořící obrovské město. To ale podle moderních historiků není pravda – už jen proto, že císař musel na své náklady obnovit vyhořelé bydlení a veřejné budovy.
Dnes je jasné, že Nero není vůbec tak jednoznačná historická postava, jak si mnozí myslí. Skládal hudbu a poezii, byl reformátorem a dlouhou dobu oblíbeným lidem.
Výstava, která právě probíhá ve městě Trier, má představit Nera takového, jaký skutečně byl, ukázat různé odstíny jeho osobnosti. Rozsáhlá expozice nazvaná „Nero: císař, umělec, tyran“ („Nero – Kaiser, Künstler und Tyrann“) byla umístěna ve třech muzeích ve městě. Obsahuje 700 artefaktů a dokumentů z jednoho a půl tuctu zemí, tedy téměř vše, co se týká Nera a přežilo dodnes.
Nový portrét
Byl tedy Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (to bylo jeho celé jméno), který žil v letech 37 až 68 našeho letopočtu, vlastně „šílený tyran“? Mnohé naznačuje, že tento stereotyp vytvořili především starověcí historikové Tacitus, Cassius Dio a Suetonius. A byli to zástupci aristokracie, která neměla Nera ráda. Organizátoři výstavy v Trevíru na základě výsledků nejnovějších historických výzkumů namalují Neronův nový portrét, počínaje jeho úplným mládím, kdy se začal aktivně účastnit státních záležitostí, až po jeho poslední dny, kdy Nero se už nezajímal o nic kromě své divadelní kariéry.
Mluvíme také o slavném požáru v Římě v roce 64. Existuje mnoho důkazů, že s ním Nero neměl nic společného. Faktem je, že v těch dobách v Římě co chvíli hořely: na hustě zastavěných ulicích se plameny rychle šířily z jednoho domu do druhého a zachvátily celé město. Navíc, jak se ukázalo, v době požáru Nero vůbec nebyl v Římě, takže nemohl obdivovat oheň z žádného kopce. Císaře osvobozuje i následující argument: oheň zničil jeho drahou sbírku uměleckých předmětů. To znamená, že kdyby Nero nařídil město zapálit, samozřejmě by si dal záležet, aby nezpůsobil škodu sobě osobně.
Kreativní stránka
Nero byl skutečně kreativní člověk: psal poezii, hudbu a rád zpíval. A kromě toho měl rád architekturu a podporoval architektonické – jak bychom dnes řekli – inovace. Ve svém paláci, tzv. Zlatém domě, nařídil císař vybavit například otočnou kopuli, jejíž klenby byly namalovány tak, aby připomínaly nebe. Z této kopule byly na hosty, kteří pod ní stolovali, rozmetány okvětní lístky růží.
Právě tato tvůrčí stránka jeho povahy se nelíbila představitelům vyšších vrstev římské společnosti. Skutečnost, že císař vystupoval jako herec a zpěvák, aristokracii děsila. Za to ho neměli rádi ani aristokratičtí historikové, kteří Nera charakterizovali jako marnotratného a krutého císaře trpícího přeludy vznešenosti.
Nutno však přiznat, že k tomu měli své důvody – a nejen Neronova láska k hudbě a divadlu. Pravda, Nero nebyl vždy takový, jak si ho starověcí římští historici představovali. Když nastoupil na trůn, byly do něj vkládány velké naděje. Lidé ho nesmírně milovali pro snižování cen obilí a pořádání zábavných představení: gladiátorské zápasy, závody vozů, divadelní představení. Římští senátoři si ho vážili jako rozvážného a schopného panovníka, který do jejich činnosti zpočátku zasahoval jen málo. Postupem času se však objevily další vlastnosti Nera: nespoutaná vášeň pro plýtvání a krutost, s jakou ničil své skutečné i domnělé protivníky – a to i ve svém osobním okruhu.
Vražda matky
Neronovým nejstrašnějším zločinem byla vražda jeho matky Julie Agrippiny mladší. Samotné vraždě navíc předcházelo několik neúspěšných pokusů, kdy se Agrippině podařilo vyhnout se smrti.
Jak se ale říká, jablko nepadá daleko od stromu. Sama Agrippina nebyla o nic méně krutá než její syn. Přivedla Nera k moci tím, že otrávila svého manžela, císaře Claudia. V roce 54 byl Nero prohlášen císařem. Agrippina se ale nechtěla vzdát moci a nadále se chovala, jako by byla skutečnou vládkyní státu. Pak se ji Nero rozhodl zabít. Nejprve se třikrát pokusil otrávit svou matku, ale jed nefungoval: Agrippina zřejmě vzala protijed. Poté ji vylákal na speciálně postavenou loď, která byla ve správnou chvíli potopena. Agrippina ale plavala dobře a utekla. Nakonec ji zabili vojenští námořníci, kteří se na Neronův rozkaz vloupali do Agrippiny komnat.
Zločin se však pro Nera neobešel beze stopy. Nejednou přiznal, že ho pronásleduje obraz jeho matky a bičující fúrie s hořícími pochodněmi. A nakonec Nero spáchal sebevraždu, byl Senátem prohlášen za nepřítele Říma a všemi opuštěn. A nejeden člověk na něj vzpomněl vlídným slovem.
