Kupodivu mě tato myšlenka poprvé napadla ve Francii, v malém městečku Montelimar, uhnízděném v údolí mezi řekou Rhonou a předhůřím Alp. Standardní pro jihovýchodní Francii, s nevyhnutelným hradem na kopci, sítí starých městských uliček a rozlehlých předměstí, přesto toto město přitahuje desítky tisíc turistů. Co je přitahuje? Ano, v první řadě nugát – medový marshmallow s mandlemi. Říká se, že je nejlepší tady ve Francii, potažmo na světě.
Rodák a bývalý starosta tohoto města Emile Lube, zvolený prezidentem Francie v roce 1899, dokázal obyvatele přesvědčit, že tato pochoutka je osudem a nadějí města, klíčem k jeho úspěšné budoucnosti. Od té doby je mezi turisty považováno za dobrou formu zastavit se v Montelimaru a zakoupit si dárkový set, který je připraven pro všechny chutě. Tucet malých továren (a ke každé připojené muzeum) dělá maximum pro turisty a plní objednávky z celé Evropy.
Tehdy jsem si pomyslel: Samozřejmě, že Archangelsk je velké průmyslové centrum, přístav, ale co by mohlo udělat kulinářskou slávu rodnému městu? Treska? Zde však vědomí přichází s nevyhnutelným pokračováním rčení – „temnota a melancholie“. Potřebujeme něco, i když volitelného, ale chutného. Palačinky? No, v Africe jsou taky palačinky. Ale je tu něco, co turisté nikde jinde nezkusili.
A o něco později jsem doma narazil na knihu etnografa a místního historika S. Maksimova „Rok na severu“. Tuhle knihu miluji a často ji čtu znovu a tentokrát jsem ji otevřela náhodně. A netřeba dodávat, že čtu:
“Mezitím si člověk nemůže pomoct a nezastaví se zde pro důležité zprávy.” Shanezhka je archangelská pochoutka, druh housky, se sypkým vnitřkem, se spodní stranou smaženou na másle a zalitou zakysanou smetanou navrchu. Následkem původních obyvatel Sibiře z těchto severních oblastí se šanga rozšířila i do této země a stala se chutným a oblíbeným pokrmem. Je známá a oblíbená na všech místech, kde přistěhovalcovy lýkové boty označovaly počáteční černé stezky, po kterých později procházela ruská víra a zakořenil pravoslavný zvyk. Lahodná shanezhka je výhradním privilegiem obyvatel Archangelska, kteří od všech svých sousedů dostali přezdívku shanezhnik.
Páni! Okamžitě jsem si vzpomněl na shangis mé babičky a matky. Vzpomněl jsem si na celý obřad, který provázel zrození tohoto zázraku. Mísa pokrytá čistým plátnem. Kamna jsou vytápěná. V černém kráteru se jeho uhlíky podél stěn mírně rozzáří, buď do červena, nebo do žlutomodra. Pod kamny se zametalo jalovcovým koštětem, který kolibě provoní rozehřáté jehličí. Těsto na shaneg je „napasováno“ do malých plechových formiček s hvězdicovitými okraji.
Nyní je šup s lopatou a do trouby. Pár minut – a růžová sluníčka se vrátí z trouby na stůl, teď je potřeba každé namazat, namočit křídlo do hrnku s rozpuštěným máslem, posypat ovesnými vločkami – a na misku. Necháme trochu vychladnout. A jakmile jsou všechny shangi upečené, samovar se položí na stůl a jde se. Prokousáte se tenkou pergamenovou kůrkou. a zpod ní ti nos naplňuje lehce nakyslá vůně čerstvého chleba.
A samotná dovolená, kdy jsou všechny shangi jiné: s pomazánkou ze zakysané smetany, s pečenou mléčnou pěnou, se zrnky chleba, „kartou“, s brusinkami. Lahodné! A večer studené oholení s hrnkem studeného mléka a oči se samy zavřou.
A žádný stinný šovinismus zde není. Tentýž S. Maksimov svědčí: „O shanezhecích se vypráví historická anekdota o Petrovi. V době, kdy už byl Petrohrad založen a do tamního přístavu začaly připlouvat cizí lodě, potkal jednou velký suverén jednoho holandského námořníka a zeptal se ho:
“Není pravda, že je pro tebe lepší přijít sem než do Archangelska?”
– Ne, Vaše Veličenstvo! – odpověděl námořník,
– Jak to, tím horší?
— Ano, v Archangelsku pro nás byly vždy připravené palačinky.
Pokud ano,” odpověděl Petr, “přijď zítra do paláce: ošetřím tě!”
Král splnil své slovo tím, že nizozemské námořníky obdaroval a daroval.“
Opravdu může petrohradská palačinka obstát proti archangelské šanežce? V životě ne! Palačinky se pečou na společné pánvi a na rostlinném oleji a shangi – každá ve svém a v kravském másle, upřímně řečeno, na severu rostlinné oleje dříve nebyly. Shanezhka si dokonce našla cestu do folklóru.
Do domu přišel nečekaný host – kmotr: musíme ji samozřejmě ošetřit, ale hostitelka má upečené shangi.
– Posaď se, kmotru, a jez.
Kmotr jedl s chutí, ona jich snědla osm, zbyla poslední, devátá, „stydlivá“. Paní se podívala a podívala se na ústa své kmotry, zoufale mávla oběma rukama a vykřikla:
– Jezte, drby, devátá Shanezhka: Nepočítám.
Tímto rčením si dělali legraci z archangelských měšťanů a někdy jim v srdci nadávali přezdívkou „shanga sour“. Tak je spojen Archangelský život s jednoduchou, ale velmi chutnou houskou.
A teď, když se procházíte ulicemi města, rozhlížíte se kolem sebe a jste ohromeni. Je tady pizzerie, párky v rohlíku, skoro se otevře McDonald’s. Jsme Ivanové, nepamatujeme si své příbuzenství. „Sakra“ a ten s předponou „dům“. A někdy začnete snít takto: hospoda „9. Shanezhka“ stojí a zve vás k návštěvě, kde jste vzali osm šanegů a oni vám dají devátého. Nebo, protože bez něj nemůžete žít, řetězec restaurací „Shangi Uncountable“: zaplatíte jednou a najíte se do sytosti. A existuje více než jen shangi. A naše severní kulebaka, horký kousek se samovarovým čajem. A bobulový koláč, tvarohový koláč a žitný kolob! Vlastně to zvládnete bez okolků – rybu zabalte do nekynutého těsta a upečte takto. A další otázka je, co chutná lépe: křehké rybí maso dušené v chlebové lázni, nebo lehce připálené kůrky namočené v rybí šťávě.
Pokud jde o McDonald’s, turisté tyto narychlo vyrobené chlebíčky nejedli a málokoho mohla překvapit pizza. V Itálii se nenechte urazit, chutná lépe. Ale neumějí vůbec žádné shangi.
