„Tento pták se nevyznačuje inteligencí, a pokud je vyděsíte, neschovávají hlavu do písku,“ řekl mi jednou během natáčení jeden specialista na chov pštrosů. Jednou jsme natočili příběh na toto téma a přijeli jsme na velkou pštrosí farmu v kraji. Pak mě překvapilo, kde se vzala tato historka o pštrosovi schovávajícím hlavu do písku?! Lidé na farmě se smáli a říkali: “To je fikce!” “Ale je fakt, že pečené pštrosí vejce chutná jako tvarohový koláč a ze všech podobných jídel je nejchutnější!” – dodal můj partner. Pak jsem byl jednoduše překvapen a pokračoval jsem v poslechu příběhů o pštrosích.
Bylo nám řečeno, že pštrosi jsou silní a agresivní ptáci. Okamžitě jsem pochopil, když jsem skončil na pastvině. Před vstupem na území, kde žili pštrosi. Dostali jsme bezpečnostní instruktáž. Říkal jsem si: „To myslíš vážně? Útočí pštrosi?!” Bylo mi řečeno, bohužel. A i na jejich farmě při dodržování pravidel jednoho ze zaměstnanců samec vážně zranil. Pták na pracovníka zaútočil, protože si myslel, že jeho samici odnášejí. A během rozhovoru mě můj partner přerušil, zvedl ukazováček a řekl: “Slyšíte?” Zpočátku jsem neslyšel nic kromě letního šumu větru, ale pak začal sílit velmi zvláštní hukot. Blížil se a v dálce se objevila tmavá skvrna prachu, pak jsem uviděl dlouhé červené krky a nohy. Jednalo se o velké stádo pštrosů, tzv. ročků. Ptáci, roční.
Můj průvodce si pak vzpomněl, jak byl tento živý produkt vyložen na letišti. “Hloupí ptáci,” řekl. Ovčáci, kteří s nimi létali v nákladovém prostoru, je po přistání vykopli přímo z rampy letadla. Ptáci se vyvalili jako koule. Doširoka roztáhli křídla, snažili se udržet rovnováhu a běželi k příbuzným v jakémsi dodávce. A když jich bylo skoro 50, tak je zavřeli a odvezli. A musím říct, že tito ptáci jsou velmi otužilí. Bez ohledu na to, jak se náklaďák otřásal přes výmoly, všechna tato hlučná dobytek, zdůraznil řečník, dorazila bez zranění.
A zatímco jsem si představoval toto nakládání a vykládání na letišti, kolem nás se s hlukem a prachem prohnalo další stádo. Ale to už byly dvouleté děti, myslím, že je tak nazval můj průvodce. Pak řekl, ať se připraví, otevřel dveře dvoumetrového plotu, zvedl dlouhou tyč a pozval ho do pštrosí zóny.
Po obvodu oplocené území připomínalo nějakou řídce osídlenou vesnici. Vonělo to jako farma, jako hnůj a krmivo.
Stalo se, že jsme se dostali hluboko do mladého pštrosího stáda. Byli jsme přísně varováni – žádné prudké pohyby. Šel jsem a poslouchal, ale najednou jsem ucítil, jak mě někdo tahá za košili. Myslel jsem, že si ze mě operátor dělá srandu, ale ne. Za mnou stálo dvoumetrové pštrosí mládě a dívalo se na mě, a pak se zjevně rozhodlo ochutnat tu jasnou věc a drželo se jí zobákem.
Brzy jsme došli k velké ohradě. Uvnitř byla přístavba, balíky sena a několik nádob s vodou. Náš průvodce vysvětlil, že se jedná o tzv. místo setkání pro dospělé pštrosy připravené k rozmnožování. A doslova o minutu později jsme viděli velkého pštrosa s bílo-černým peřím, jasně červenýma nohama a divokou tlamou. Bylo nám řečeno, že se jedná o mužského exempláře a čeká na nevěstu. V období tzv. „svatby“ jsou samci velmi agresivní a i když jste za plotem, je lepší se k nim nepřibližovat. Tito ptáci mají velmi silné nohy, takže následky jejich útoku mohou být velmi vážné.
Samec si samici musí podmanit, to je jejich přirozenost. Zeptal jsem se, co přesně bylo myšleno, a řekli mi, že teď všechno uvidíš. A tak, když z malého domku ve výběhu vyšel bílý pštros, samec začal aktivně mávat křídly, točit se kolem osy a dupat tlapkami. Bylo to mimořádné a velmi krásné.
A pak jsme se začali bavit o dietním pštrosím mase. Ano, ano, byla to farma. O tom, že je nízkokalorický a bohatý na vitamíny. A pštrosí vejce, na rozdíl od slepičího, má nízkou hladinu cholesterolu a může nasytit až 10 lidí. Jedno vejce může vážit až 2 kilogramy a jeho obsah je přibližně 40 slepičích vajec. Matně si vzpomínám na nápady na přípravu pštrosích vajec, kterými mě náš řečník doslova bombardoval. Ale vzpomněl jsem si jen na radu, že je lepší vařit v troubě, pak to dopadá nejchutněji.
Od té chvíle uplynulo hodně času, ale myšlenka na ochutnávku pštrosího vejce mi pevně utkvěla v hlavě. Fantazíroval jsem o tom, jak to uvařit chutněji. V troubě nebo na pánvi, jakou zeleninu přidat a zda do náplně použít houby. A pak přišel den „H“, když jsem ho konečně koupil. Přečetl jsem si rady odborníků a začal to otevírat. Nejdřív jsem to zkoušel vybrat šroubem, ale ne. Husté zdi se nepoddaly. Pak jsem vzal vrtačku s malým vrtákem. Ani z toho nic nebylo. Doma mi řekli, že je lepší vzít maximálně vrták 12. Obecně vajíčko držely 4 ruce a ještě dvě ruce vrtaly. Prach z mušlí létal celou kuchyní, ale tlusté zdi nepovolily. Elektrická vrtačka postupně vrstvu po vrstvě odřezávala, do obličeje létal bílý prach a to se dělo, dokud vrtačka neudělala první díru. Ale aby se dostal obsah vajíčka, byl potřeba druhý průchozí otvor. Skandál doma narůstal, ale my jsme zase metodicky drilovali. Vajíčko se dlouho nevzdávalo, bála jsem se, že mi vrták sklouzne a bolí mě prsty. Vší silou jsem se toho chytil, zavřel oči a najednou ucítil, jak vrták padá do prázdna. Vejce bylo dvakrát perforováno.
Pak jsem trpěl a dlouho, dlouho jsem třepal bílky a žloutky do pánve. Mimochodem, pštrosí vejce mají specifickou vůni, zdálo se mi, že jejich obsah voní lehce jako bělidlo. A abych tu vůni utlumila, přidala jsem různé koření, bylinky, uzené maso, nasypala do pekáče a dala do rozpálené trouby. A po 40 minutách jsem dostal úžasně vypadající jídlo. Vypadalo to jako koláč, ale chutnalo to jako tvarohový koláč, jen slaný a lehce uzený. Bylo to výtečné. A co vám budu povídat, tuhle exotiku si určitě koupím a uvařím znovu. Získal jsem zajímavé zážitky, emoce a samozřejmě vzpomínky, o které se rád podělím.
