Přísavníky se stáváme až na území hajzla – někoho, kdo je buď proti kultuře jako takové, nebo představuje určitou subkulturu, která se prosazuje popíráním obecně uznávaných norem. Neschopnost odolat klamu, která odlišuje sacího člověka, byla povýšena do hodnosti nejstrašnějšího hříchu. Souhlasíte s touto hierarchií hodnot?
Denis GUTSKO, spisovatel
Ještě jednou jsem se posral. Na čerpací stanici to udělali tak těžké, že se dalo smát nebo plakat.
— Pokud projdete pokladnou, bude vás to stát polovinu.
Mé svědomí daňových poplatníků se nakrátko odvrátilo a s předákem jsme si potřásli rukama. Na úplném konci opravných prací dorazil na nádraží můj známý, který tam kdysi pracoval. Byl to on, kdo mi otevřel oči: stál kolem pokladny stejně jako u pokladny. A když se zeptal na díly, které byly vyměněny, řekl, že to vše se dalo vyměnit ne po celých blocích, ale po částech, což by bylo jistě poloviční.
Zastrašit podvodníka skandálem a snížit cenu samozřejmě nic nestálo: oba mají stigmata, proč se obtěžovat? Ale při pohledu na mladíka v montérkách, s nádherně uvázaným šátkem, mírně na stranu, horlivě kroutícím ořechy, jsem nečekaně upadl do filozofického vzteku. A myšlenka, kterou jsem měl, nebyla vůbec ponurá – byla lehká a radostná.
Proč se tak bojíme přiznat, že jsme hulváti? Není pro nás těžké nazývat se prosťáčky, idioty, naivními lidmi. S lehkým smutkem, se smíchem, s bohémskou koketérií. Jako, ah-ah, jsem skutečné dítě. A fráze „jsem blázen“ zní tak nějak až neslušně, depresivně, chci to zaprášit slovy „mysli na mě, mysli na mě“. A zdá se, že všechna tato slova mají stejný význam. Nebo ne?
Jde mi o to, že se mi zdá, že se z nás v určitém kontextu, řekl bych v určitém sousedství, stávají cucaři. A toto slovo nevystihuje ani tak naše vnitřní vlastnosti, z nichž ty nejnevzhlednější lze vždy prezentovat jako sladkou slabost, ale ostudnou situaci, o které je pro slušného člověka lepší mlčet, když se už dostal do problémů.
I na pustém ostrově můžete být prosťáček – tady je Robinson Crusoe se vší odvahou a pragmatismem – je prostoduchý, souhlasíte? Romantik a gentleman, který vítězně vychází ze zdánlivě bezvýchodných situací. I poté, co se Bob Crusoe stal „náčelníkem ostrova“, zkrotil přírodu a porazil všechny padouchy, zůstává stejně čistý a naivní, jako když utekl z domu svých rodičů hledat dobrodružství. Abyste se stali vítězem, jeho příklad ukazuje, že není vůbec nutné být cynický a krutý. A Gerasim, který utopil psa, ačkoli to nemohl udělat? A princ Myškin?
Reakce normálního člověka na samotný předpoklad, že prince Myškina lze nazvat hulvátem, je docela předvídatelná: „Neslušnost a nedostatek spirituality“.
Takže o to jde. Přísavníky se stáváme až na území hajzla – někoho, kdo je buď proti kultuře jako takové, nebo představuje určitou subkulturu, která se prosazuje popíráním obecně uznávaných norem.
Kdo používá slovo častěji? V první řadě samozřejmě občané s vězeňskou minulostí (budoucností), stejně jako prvky jim sympatické. S rozšířením glamour mánie se ke zlodějům přidali nablýskaní kluci a dívky.
Mimochodem (no, jen jako zajímavý postřeh), i nekonvenčně orientovaní pánové, jejichž místo v reálném světě je horší než kdejakého savce, snadno, bez komplexů používají koncept, který odtamtud vzešel. Neschopnost odolat klamu, která odlišuje sacího člověka, byla povýšena do hodnosti nejstrašnějšího hříchu.
Toto slovo však nikde nenajdete! V kancelářích i na vedlejší koleji, na obrazovce i ve schránce: „Považují tě za cucáku?! Dokažte, že nejste hlupák! Pošlete SMS na číslo 0000 a dokažte, že nejste žádní hulvát! Čím více SMS odešlete, tím více nejste loser!“
Pro každého, kdo pošlapává cucáka slovem či skutkem, je správná image důležitější než život.
Pro obyvatele glamour – soulad s ideálem postaveným na popření každodenního života a spotřebního zboží. A kdo je v Rusku běžnější a populárnější než cucák?
Pro bandity – obraz tvrdého chlapa. Pozice zavazuje a kvůli image je nutné někoho pravidelně porušovat a vyvíjet na něj nátlak. Ještě lepší je, když je tento stav věcí povýšen na status univerzální spravedlnosti: „Je to blázen – zaslouží si to.“ Přijímat takové vzorce, mimochodem vyhazovat: “Je to blázen!” – ty a já přijímáme podobný světový řád, ve kterém jsou dva póly, dvě barvy: rozvedený a rozvedený – a už není místo pro naivní a zasněné, důvěřivé a otevřené, pro ty, kteří platili za poctivost, a pro ty, kteří slevili se svým svědomím. Protože pokud jste hlupák, na tom, proč jste hlupák, už nezáleží. A i když je to samotný princ Myškin. Loch je věta, proti které se nelze odvolat.
V pozici cucáku se můžete ocitnout pouze tak, že podstoupíte ponižující akt podvádění, který implikuje jakousi dobrovolnost: musíte sami udělat něco špatného (souhlasit s platbou u pokladny), abyste byli podvedeni. Zjevení je skutečně bolestivé. Proto je tak těžké přiznat, že jste lhář. Jedna věc je být poražena brutálním násilím a zradou; něco úplně jiného je dojít až do osudné jámy vlastníma nohama a odtud křičet: “Jsem tady, zachraň mě!”
Sice se může stát kdokoli. Včetně chovatele. Všichni jsme potenciální hulváti. Takže byste se měli bát? Zítra budeme ostražitější a osud savy nás obejde. A ten, kdo nás oklamal, jím s největší pravděpodobností zůstane navždy. Abych byl upřímný, jsme připraveni s ním změnit místo? Co tím myslíš, stát se jako on? Vykuchat se, vyhodit vše nepotřebné? Všechny tyhle kecy, kultura-multurs. Mimochodem, co Desatero přikázání? Není to manifest klamu: nekrást, neprahnout? A Josef, kterého jeho bratři tak ošklivě ošidili, není to blázen?!
Obvykle se poražený, který se dostal do problémů, začne vztekat, dokazuje, že jde o nešťastné nedorozumění, a touží se pomstít.
Dokonce i jeden z nejvážnějších pokusů o pochopení tohoto fenoménu, film Arkadije Tigaie „Přísavník – vítěz vody“, nenechává přísavci žádnou volbu: pouze tím, že přestává být sám sebou, stává se hrdinou, věčným přísavcem Gorelikovem. může vrátit smysl existence, pomstít svého přítele, zasloužit si Lásku. Ale nejsou hrdinové skuteční hulváti? Proč je svědí, proč se nastavují, když by se na všechno mohli vykašlat a žít pro své potěšení?
Říkám vám: každý je hlupák.
Každý, kdo vyznává tento hodnotový systém, chce dělat savu.
Každý, kdo je dostatečně důvěřivý nebo neopatrný.
Každý, kdo hru přijme. Je to podobné zábavě, která byla kdysi populární na Kubě: “Kdo neskáče, je Yankee.”
Obecně jsem zůstal vděčný opraváři automobilů, který mě podvedl. Uvědomil jsem si, že být blázen není děsivé. Alespoň ne horší než dostat se do sraček: Smyl jsem se a šel dál. Nyní, s lehkostí alkoholika z hollywoodských filmů, vstávám s větou: „Ahoj, já jsem John Pupkin, jsem alkoholik,“ mohu říci: „Jsem Denis Gutsko. Jsem cucák. A nestydím se.”
Koláž od ALEXEY BORISOVA
- Časopis “Ogonyok” č. 32 ze dne 12.08.2007. září 3, str. XNUMX
