Koroptve jsou malá, systematicky různorodá skupina ptáků z řádu Galliformes. Název koroptev označuje 5 druhů ptáků z čeledi bažantovitých a další 3 druhy z čeledi tetřevovitých. Nejbližšími příbuznými některých koroptví jsou tedy bažanti a křepelky a pro ostatní tetřívek a lískový tetřívek.
Samec ptarmigan (Lagopus lagopus) v jarním opeření.
Přes tuto genetickou heterogenitu jsou koroptve z obou čeledí vzhledově podobné. Společné mají malé rozměry a kompaktní konstrukci. Průměrná hmotnost koroptve se pohybuje od 330 do 900 g. Tito ptáci se nevyznačují ozdobami: nemají dlouhé ocasy, hřebeny, hřebeny, náušnice, pouze samečci koroptví mají na nohách ostruhy. Krk, křídla a nohy těchto ptáků jsou středně dlouhé, ale nohy se často zdají krátké, když se pohybují ve vysoké trávě. Ocas je také krátký a tupě střižený. Peří je hladké a u koroptví z jižních oblastí nejsou nohy opeřené a u druhů z polárních oblastí jsou tlapky pokryty peřím až ke konečkům prstů. To nejen chrání končetiny ptáků před podchlazením, ale také zvětšuje jejich plochu, takže koroptve mohou chodit a dokonce běhat hlubokým sněhem, aniž by propadly. Zbarvení těchto ptáků je ochranné s charakteristickými skvrnitými skvrnami a pruhy. U jižních druhů (šedá, kamenná, pouštní, vousatá, koroptev tibetská) převládají šedé a špinavě žluté odstíny, tyto druhy vypadají ve všech ročních obdobích stejně.
Samice koroptve tundrové (Lagopus mutus) v letním opeření.
U severních druhů (bílá, tundra, koroptev běloocasá) se letní a zimní opeření velmi liší. V chladném období jsou tito ptáci téměř úplně bílí a jejich letní opeření je červenohnědé, typu „lískový tetřev“ nebo „tetřev“. Dalším znakem, který tyto druhy přibližuje jiným tetřevům, je přítomnost jasně červeného obočí u samců v období páření. Koroptve z rodu bažantů takové ozdoby nikdy nemají. Nicméně pohlavní dimorfismus je výrazný u všech druhů: samci jsou vždy větší než samice a mají výraznější vzor.
Jasně červené obočí samce ptarmigana slouží k přilákání samic.
Koroptve žijí výhradně na severní polokouli a jejich areál je rozdělen do dvou izolovaných oblastí. Severní druhy obývají rozlehlé tundrové oblasti Asie, Severní Ameriky, Evropy a řadu severních ostrovů (Grónsko, Nová země, Špicberky atd.). Jižní druhy se vyskytují od Mongolska a Tibetu na východě až po Kavkaz, Malou Asii a jižní Evropu na západě. Spojuje je pouze to, že ani jedno, ani druhé se nenachází v lesních oblastech. Všechny druhy koroptví obývají pouze otevřená prostranství: tundru, lesostep, step, pouště a polopouště, vysokohorské louky a skalnaté oblasti v horách. Kvůli orbě pozemků se koroptev šedá přesunula daleko na sever a nyní se vyskytuje v lesním pásu, ale i zde obývá jen rozlehlá pole a sená. Tento evropský druh byl také aklimatizován ve Spojených státech a Kanadě.
Koroptev šedá (Perdix perdix).
Obecně platí, že tito ptáci vedou sedavý životní styl, ale v těžkých zimách bílé a tundrové koroptve migrují na jih – do leso-tundrové zóny a na okraj tajgy a šedé koroptve ze Sibiře létají do Kazachstánu. V období hnízdění se tito ptáci vyskytují v párech, na podzim tvoří hejna 10-15 jedinců, která přetrvávají po celou zimu a na jaře se rozpadnou. Severní druhy koroptví netvoří velké shluky ani v zimě a častěji se vyskytují samostatně. Hlasy koroptví jsou poměrně hlasité a jsou slyšet na 1-1,5 km, zvuky, které vydávají, jsou překotné, např. kamenná koroptev křičí „kek-kek-kek“, pro což dostala jméno čukar. Tito ptáci jsou aktivní pouze ve dne a chovají se opatrně. Při hledání potravy se neustále rozhlížejí, vylézají na kameny nebo pahorky a mrznou, natahujíce si krky. V případě nebezpečí se ptáci schovávají v trávě a spoléhají na své ochranné zbarvení. Obecně koroptve nerady létají, i když jejich let je rychlý s častými vztlakovými klapkami. Všude, kde je to možné, spoléhají na rychlost svých nohou a také běhají velmi rychle.
Bílá koroptev díky svým opeřeným nohám snadno proběhne hlubokým sněhem.
Koroptve se živí rostlinnou potravou, živí se semeny plevelů, obilnými zrny, bobulemi, pupeny, tenkými kořínky, mladými listy a někdy hmyzem. Jako většina kuřat hledají potravu na zemi a pouze druhy tundry mohou někdy vyletět do nízkých keřů a stromů při hledání pupenů. V zimě je pro koroptve obzvláště obtížné najít potravu, v této době vyhrabávají sníh a okusují ozimy, přezimující poupata a zmrzlé bobule. Často dochází k úmrtí z vyčerpání.
Koroptve bílé, stejně jako jiné druhy, ve sněhu nejen hledají potravu, ale v jeho tloušťce i nocují.
Koroptve se rozmnožují jednou ročně, ale přesto jsou velmi plodné. Období páření začíná brzy, v březnu až dubnu můžete vidět páření samců. V této době vylézají na nějaký pahorek a lákavě křičí, na zavolání jim přijdou samice. Koroptve jsou monogamní ptáci, takže každý samec se páří pouze s jednou samicí. Navíc s ní zůstává po celou dobu hnízdění a podílí se na výchově potomků. Toto je vzácný výskyt mezi kurovitými ptáky. V tomto ohledu jsou páření mezi koroptvemi vzácné, s výjimkou temperamentních čukarů. Tito ptáci jsou velmi domýšliví, ne nadarmo mají samci na tlapkách ostruhy.
Koroptev skalní neboli čukar (Alectoris chukar) je jedním z nejzářivějších druhů.
Hnízda koroptví se tvoří v houštinách trávy, pod křovím, mezi humny a ve skalních štěrbinách (čukaři), tác je vystlaný trávou a peřím. V průměru je ve snůšce 9-15 vajec, ale jejich počet může dosáhnout až 25! Vejce jsou zbarvena olivově, hlíně, okrově a pokryta drobnými tečkami. Vajíčka koroptve skalní jsou na jednom konci silně zúžená. Inkubace trvá 24-25 dní. Samice inkubuje, samec ji na hnízdě jen občas vystřídá, častěji je však na hlídce poblíž. Během inkubace se samice projevuje mimořádnou odolností a neopouští hnízdo, i když se k němu přiblíží na několik metrů, jsou známy případy, kdy se podařilo líhnoucí koroptve sebrat. Samice sice každý den snese 1 vejce, ale s inkubací začíná až po naplnění snůšky, takže mláďata se během pár hodin líhnou společně. Mláďata koroptev jsou plemenného typu, to znamená, že se rodí plně vyvinutá, pokrytá hustým chmýřím. Během několika hodin opouštějí hnízdo a následují svou matku. Živí se také sami, ale pravidelně se schovávají pod křídly samice, aby se zahřáli. Obecně platí, že déšť a chlad jsou jejich hlavními nepřáteli, za špatného počasí mláďata často umírají na podchlazení. Jsou ale velmi pohybliví, rychle běhají a v případě nebezpečí si spolu lehnou na zem a zmrznou. Jejich rychlost růstu je působivá, po 2 týdnech ztrojnásobí svou váhu a do jednoho roku pohlavně dospějí. V přírodě je délka života koroptví krátká (1-4 roky) kvůli velkému počtu nepřátel a nepříznivých faktorů. V zajetí naopak tito ptáci žijí dlouho (vzhledem k jejich velikosti), existují případy, kdy chukaři žili až 20 let.
Vejce chukar, nebo kamenná koroptev.
Vysoká plodnost koroptví z nich udělala jednoho z nejhojnějších ptáků na volném prostranství, takže jsou důležitou potravou pro mnoho predátorů. V tundře koroptve loví polární lišky, sovy, sokol stěhovavý, sokol stěhovavý, jejich hnízda mohou zničit vlci a lední medvědi. V jižních oblastech je ohrožují lišky, fretky, manuly a všechny druhy dravců (orli, sokoli, luňáci, kaňáci). Koroptve jsou před predátory chráněny ochranným zbarvením a. nehybností, protože v případě nebezpečí často umrznou. Pokud to nepomůže a nepřítel je příliš blízko, koroptev rychle vzlétne a rychle se vzdálí. Když se posadila na zem, nějakou dobu běží, aby zmátla dravce. Během inkubace se koroptve dokonce uchylují k klamným manévrům. Aby odvrátili pozornost lišky nebo psa od hnízda, neschovávají se, ale přibližují se k nepříteli a začnou demonstrativně tahat křídlo a předstírají, že jsou zraněni. Dravec se snaží ptáka chytit, ale ten krok za krokem utíká. Poté, co se koroptev dostane do dostatečné vzdálenosti, vzlétne, jako by se nic nestalo. Stav populací výrazně ovlivňují povětrnostní podmínky: v nepříznivých letech se tito ptáci stávají vzácnými a díky vysoké plodnosti se během 1-2 let obnovují.
Samec (pozadí) a samice (v popředí) ptarmigan vykazují rozdíl ve zbarvení – sexuální dimorfismus.
Všechny druhy koroptví jsou považovány za zvěř. Přestože jsou tito ptáci malých rozměrů, jejich chutné maso a hojnost z nich udělaly oblíbený předmět lovu. Dříve se koroptve lovily nástrahami, lovec ptáky sledoval, připlížil se k nim z těsné blízkosti a pak je zakryl sítí. Pak začali lovit koroptve se zbraní a k takovému lovu byla vyšlechtěna plemena ohařů (ohaři, seři, krátkosrstí ohaři). V současné době není většina druhů vzácných, ale počet koroptví obecně klesá. Důvodem je nedostatek stanovišť, ošetřování polí pesticidy a nadměrný lov. Čukaři jsou chováni v zajetí jako okrasní a bojoví ptáci.
