Scorpiony (Scorpionidea) je řád třídy Arachnoids (viz), nebo Arachnoidea, druh členovců nebo členovců (Arthropoda). Zvířata patřící do tohoto řádu jsou výhradně suchozemské formy, které se vyskytují pouze v horkých zemích.
Tělo S. se skládá z malého cephalothoraxu (cefalothorax), který vznikl splynutím několika segmentů (ct) a dlouhé břicho (břicho), ve kterém se rozlišují dvě části: přední část, širší (А) a 7segmentový (praeabdomen), těsně přiléhající k hlavohruzi a tvořící s ním jeden celek (trup S. v běžné řeči), a zadní část, úzká, 5segmentová (postabdomen), ostře ohraničená od před -břicho a mít něco jako ocas (Р). K poslednímu segmentu břicha přiléhá další segment ve tvaru hrušky, zakončený jehlou uzavřenou nahoru, na jejímž vrcholu jsou umístěny dva otvory jedovatých žláz (st). Tento segment neodpovídá segmentu, protože se nachází za řitním otvorem, ale kaudálnímu procesu (telson rakoviny). Celé tělo S. je pokryto chitinózní schránkou, která je produktem sekrece spodní hypodermické vrstvy. Hlavohruď kryje hlavohruď z dorzální strany, v předbřišní oblasti pak podle počtu segmentů 7 hřbetních a břišních štítů, vzájemně spojených měkkou blánou a nakonec v sloupku – oblast břicha, 5 uzavřených hustých chitinových prstenců spojených tenkou kůží.
Končetiny. Na ventrální straně těla je k hlavonožci připojeno šest párů končetin, z nichž 2 přední páry plní roli čelistních orgánů, zatímco další čtyři páry slouží k chůzi (viz obr. 1-6, stejně jako Tabulka Obr. 1). První pár končetin se nachází nad ústním otvorem a svou polohou odpovídá chapadlům jiných členovců a ve své fyziologické funkci – dolním čelistem, a proto se nazývá tykadlové kusadlanebo chelicera; vypadají jako malé 3-segmentové horizontální drápky a používají se ke sekání jídla. Druhý pár 6segmentových končetin se svými hlavními segmenty plní roli čelistí a vzhledem připomíná nohy, zakončené velkými drápy, pomocí kterých drápy uchopí kořist. U jiných pavoukovců vypadají jako chapadla – a proto se jim říká čelistní chapadlanebo pedipalpi. Zbývající čtyři páry končetin jsou chodící nohy – skládají se ze sedmi segmentů, zakončených 2-3 drápy. Střevo (obr. 2) sestává ze tří částí: předního, středního a zadního; ústní otvor je uložen na ventrální straně a vede do svalového hltanu (pharynx), který funguje jako pumpa (obr. 2 ph), který přechází do jícnu (jícen), který je nejprve velmi úzký, poté se rozšiřuje a přijímá vylučovací kanály dvou velkých slinných žláz (obr. 2 sd). Jícen přechází do středního střeva (obr. 2 md), do kterého ústí v oblasti předbřicha pomocí 5 párů vylučovacích kanálků velká mnoholaločná játra, která vyplňují všechny prostory mezi ostatními orgány. Střední střevo se postupně mění v krátké zadní střevo (obr. 2 ed), otevírající se pomocí prášku ven v posledním segmentu na ventrální straně. Nervový systém (obr. 3) se skládá z nadhltanového ganglia (g), perifaryngeální komisura a ventrální nervová šňůra. Nervy sahají od nadhltanového dvoulaločného ganglia k očím (sa и to) a chapadla. Ve ventrálním nervovém provazci je jeden velký subfaryngeální ganglion (bg), který je výsledkem fúze všech hrudních ganglií a sedmi břišních (a1-A7), tedy tři předbřišní a 4 postabdominální (umístěné v ocasu) ganglia. Smyslové orgány. Oči jsou nejlépe vyvinuté a studované. U S. je 3-6 párů umístěno na horní straně cephalothoraxu oko, z nichž jeden pár, lišící se velikostí a složitější stavbou, je umístěn uprostřed hlavonožce a nazývá se střední oči (obr. 3 ma a fíky. 4), zatímco zbytek se nachází v laterálních skupinách blízko předního okraje a nazývá se laterální oči (obr. 3 sa). Ty se skládají pouze z kutikulární čočky a jedné vrstvy buněk – velkých terminálních nervových buněk s postranním sloupcem a speciální kuličkou, která silně láme světlo, a menších, indiferentních nebo podpůrných buněk. Střední oči (obr. 4) mají jednu velkou kutikulární čočku (l), a pod ní samostatná nepigmentovaná vrstva sklivce (hy), ohraničené membránou ze sousední vrstvy terminálních nervových buněk nebo sítnice; v sítnici (obr. 4 r a fíky. 5) každých pět buněk se spojí do jedné skupiny – tzv. sítnice (obr. 5 B), izolovaná od sousední sítnice vrstvou pigmentu; každá buňka sítnice (obr. 5 А) vylučuje na svém vnitřním povrchu sklovitý sloupec neboli rhabdomerus (obr. 5 А, r), spojující se sousedními 4 rhabdomery do jedné tyče neboli rhabdom. Tyto S. oči představují přechod od jednoduchého oka k fasetovanému členovci. S. mají také velmi unikátní smyslové orgány – tzv. hřebenové orgány (pektiny), které mají tvar talíře (obr. 1, k), oříznuté na jedné straně zuby a obecně připomínající hřeben; jsou umístěny na břišní straně druhého břišního segmentu, v blízkosti genitálních otvorů jsou zásobeny hojností nervových větví. S největší pravděpodobností slouží jako hmatové orgány a jejich blízkost k genitáliím naznačuje, že se jedná o excitační orgány během kopulace. Oběhové orgány (obr. 6) nepředstavují uzavřený systém, který je v komunikaci s lakunami nebo oblastmi tělní dutiny. Srdce se nachází na hřbetní straně v předbřišku a leží mezi laloky jater, leží ve speciální membráně ohraničující perikardiální dutinu naplněnou krví. Vypadá jako dlouhá trubice rozdělená do osmi komor. Každá komora je vybavena jedním párem (obr. 6 о) štěrbinovité otvory (ostes) s ventily; na obou koncích srdce pokračuje do dvou hlavních tepen: přední, jdoucí do hlavy (aorta cephalica), a zadní, jdoucí do postabdomen (arteria posterior); navíc z každé komory vychází další pár laterálních tepen. Dvě větve cephalic arteria tvoří cévní prstenec kolem jícnu, z něhož zpět vybíhá velká tepna, ležící nad nervovým řetězcem. Když se srdce stáhne, krev vstupuje do přední a zadní aorty az nich do nejmenších cév a nakonec je shromažďována ve dvou podélných břišních dutinách, poté odeslána do plicních listů, tam oxidována a speciálními kanály se vrací do perikardiální dutiny (perikardu). a odtud trhlinami v diastole zpět do srdce. Respirační se nacházejí v předbřichu a jsou představovány plícemi, které vypadají jako 8 velkých vzduchových vaků, vyčnívajících do tělní dutiny a otevírajících se ven pomocí úzkých šikmých štěrbin nebo otvorů, tzv. stigmata neboli spirála (obr. 1 s). Ty jsou umístěny v párech na ventrální straně preabdomen, po stranách ve 3-6 segmentech. Plicní vaky S. představují modifikované žaberní končetiny, které se objevují na místě rudimentů břišních končetin existujících v embryonálním stádiu vývoje. Vylučovací orgány dosud málo prozkoumané a skládají se ze dvou dlouhých a tenkých cév (malpighianských cév), ústících do zadní části zadního střeva (obr. 2. vm). Lymfatické žlázy byly nedávno nalezeny Kovalevským v S. a jsou prezentovány ve formě jednoho páru váčkovitých nebo několika nepravidelně tvarovaných žláz přiléhajících k nervové soustavě a obsahujících améboidní (fagocytární) buňky, které hltavě požírají různé cizorodé látky vnesené do tělní dutiny S. (inkoust, karmín, železo, bakterie antraxu atd.) Genitálie (obr. 7 a 8). Všechny S. jsou dvoudomé a vzhledem se liší pouze velikostí. Mužské pohlavní orgány (obr. 7) se skládají z jednoho páru varlat, z nichž každé (obr. 7, t) je tvořena dvěma podélnými tenkými trubicemi ležícími v předbřišku mezi laloky jater a navzájem spojenými příčnými kanály. Každý pár trubic na předním konci těla prochází (obr. 7, vd) do vylučovacího kanálu (vas deferens), které se vzájemně spojují ve střední čáře a ústí na břišní straně těla v prvním břišním segmentu směrem ven. Do vylučovacích cest na každé straně ústí jeden dlouhý a jeden krátký váček, z nichž první je (obr. 7, sb) semenný váček (vesicula seminalis). Ženské pohlavní orgány (obr. 8) jsou umístěny na stejném místě jako mužské a jsou tvořeny dvěma podélnými trubicemi, které obloukovitě přecházejí na svém zadním konci ve třetí, prostřední, a navíc jsou spojeny s ní čtyřmi příčnými kanály. Tento systém trubek dohromady tvoří (obr. 8, ov) vaječníky (ovarii). Na předním konci se z obou postranních trubic rozprostírají vejcovody (oviducti), rozšiřují se vřetenově a vytvářejí semenné nádoby (receptacula seminis); dva vejcovody se spojují v jeden nepárový vylučovací kanál, který ústí ven na ventrální straně těla v prvním břišním segmentu. Jak ženský, tak mužský genitální otvor (obr. 1, g) je kryta dvěma pláty – genitálním operculem, což jsou modifikované břišní končetiny a odpovídají (polohou) genitálnímu nebo žabernímu plátu vrápenců nebo Xiphosura. S. patří mezi živorodé živočichy, procházející přímým vývojem bez metamorfózy. Samice nosí mládě a projevuje velkou péči o své potomky. Vajíčka jsou meroblastická, telolecitální a podléhají částečnému štěpení. Buňky vystupující na povrch tvoří jednovrstvý zárodečný kruh, který roste a dává vznik ektodermu a z těch, které sestupují dolů (do jámy). žloutek) buňky tvoří spodní vrstvu – společný rudiment pro endoderm a mezoderm. Poté se na povrchu zárodečného kruhu vytvoří prstencový záhyb, který rostoucím od okraje ke středu a splývajícím s jeho vnitřními okraji nad zárodečným pásem tvoří zárodečné blány a jeho vnější vrstva tvoří tzv. serózní membrána (serosa) a vnitřní – amnion. Zárodečný pás, krytý amnionem, roste do délky a je rozdělen na segmenty, naznačené příčnými rýhami nejen na ektodermu, ale i v mezodermu, přičemž se mezoderm rozpadá na párové úseky. Segmenty mezodermu se poté, když vzniknou uvnitř jejich dutiny, rozdělí na dermálně-svalovou a střevně-svalovou ploténku. Brzy se na segmentech těla objeví základy končetin: na prvním segmentu, po stranách a za ústy, jsou položeny základy chapadel (odpovídají tedy kusadlám, a nikoli tykadlům hmyzu), na druhá – čelistní chapadla a na dalších čtyřech hrudních segmentech – 4 páry kráčejících nohou. Na 6 předních článcích břicha se také tvoří drobné rudimenty končetin, z nichž první pár přechází v genitální operculum, druhý v hřebenovité přívěsky a zbývající čtyři páry mizí a na jejich místě (invaginací) později se objevují spirakuly plicních vaků. Nervová ganglia prvního segmentu, inervující chapadla, následně splývají s hlavovým (nadhltanovým) nervovým ganglionem; Přestože tedy u dospělých S. chapadla a přijímají nervy z nadhltanového ganglia, ale nejsou homologní s tykadly prototrachealů, mnohonožek a hmyzu, ale odpovídají kusadlům členovců. S. se vyskytují výhradně v horkém pásmu a v teplejších oblastech mírného pásma – na jihu (Španělsko, Itálie) Evropy a u nás – na Krymu, Kavkazu a Turkestánu. Přes den se schovávají pod kameny, ve skalních štěrbinách atp. § a jen v noci vyrážejí na lov. Rychle běží, ohýbají zadní břicho (postabdomen) nahoru a dopředu. Živí se S. hmyz a pavoukovci a zachycují kořist svými drápy; zároveň jej zvednou nad hlavohruď a usmrtí injekcí jehly (žihadla) umístěnou na zadním konci metabřicha. Stings S. fatální pro malá zvířata; u lidí způsobují zánět rány a způsobují dosti silné bolesti; v tropických zemích je bodnutí docela nebezpečné a někdy smrtelné. Ve fosilním stavu S. vyskytující se v karbonském systému. Mezi živými se rozlišují tři rodiny; nejběžnějším (v Evropě) zástupcem je Scorpio europaeus Latr, pískově žluté barvy do 4 cm; v tropických zemích (Androctonus a Buthus) C.
Štíři jsou jedovatý a nebezpečný hmyz z řádu členovců. Možná vás to překvapí, ale štíři ve skutečnosti pocházejí z třídy pavoukovců. To znamená, že stejně jako pavouci mají osm nohou. Ne všichni Štíři jsou stejní. Existuje více než 1700 různých druhů štírů. Nejznámější z nich jsou štír arizonský a štír císařský. Všechny mají určité podobnosti, které popíšeme níže.
Jako všichni pavoukovci mají štíři osm nohou, ale na rozdíl od pavouků mají i pár velkých kleští a dlouhý ocas s jedovatým žihadlem na konci. Mají tvrdou vnější skořápku zvanou exoskeleton, která se mezi druhy liší v různých barvách, včetně černé, hnědé, modré, žluté a zelené. Na konci těla štíra je ocas, který se skládá z několika segmentů a končí jehlovitou částí ohnutou nahoru, ve které jsou umístěny otvory žláz, které produkují jedovatou látku. Při útoku škorpion zaryje tuto „jehlu“ do masa oběti a vstříkne jed.
Štíři také přicházejí v široké škále různých velikostí. Nejmenší štíři dorůstají délky asi jednoho palce, zatímco největší štíři mohou dorůst až přes 8 palců.
Štíři žijí ve většině světa kromě Antarktidy a v široké škále stanovišť. Zahrnuje pouště, tropické pralesy, pastviny a jeskyně. V zásadě samozřejmě největší populace štírů žije v písečných pouštích. Rádi se schovávají v půdě, písku nebo kamenech, což ztěžuje jejich odhalení jak predátorům, tak potenciální kořisti.
Štíři se živí především hmyzem, ale některé z větších exemplářů mohou příležitostně pozřít malou ještěrku nebo hlodavce. Při lovu svou kořist uchopí drápy a následně ji ochromí bodnutím.
Všichni štíři jsou jedovatí. Některé jedy jsou specifické pro určitý druh kořisti a jsou pro některá zvířata toxičtější než jiná. Ze všech druhů štírů existuje asi 25 druhů, jejichž jed může být pro člověka smrtelný. Nikdy byste se neměli přibližovat ke štíru, může to být smrtelné.
Scoprioni nejsou ohroženi. Ale několik druhů, jako jsou císařští štíři, jsou chráněni, aby regulovali ekosystémy divoké zvěře.
Zajímavá fakta o Štírech:
Různé druhy mají různou délku života. Většina štírů se dožívá 4 až 25 let.
Při nedostatku potravy může štír zpomalit svůj metabolismus až do bodu, kdy vydrží bez jídla jeden rok.
Štíři jsou noční, přes den spí a v noci vycházejí na lov potravy.
Kořist štíra zahrnuje ještěrky, krysy, ptáky a vačice.
Zrak Štírů není příliš rozvinutý, spoléhají hlavně na hmat a čich.
Štíři jsou živorodá zvířata, vajíčka se vyvíjejí uvnitř samice a rodí se několik mláďat. Mláďata štíra cestují tak, že sedí na matčiných zádech, dokud nejsou schopni přežít sami.
Publikováno v zemi
Označená zvířata, hmyz, dravci, členovci
Předchozí příspěvek: Tarantule
primární Sidebar
Poslední příspěvky
- Kasino “Strawberry”: Chuť vzrušení v online formátu
- Casino Gold: Jedinečný zážitek z hazardu
- Finanční ředitel společnosti Sfera končí po tirádě generálního ředitele Jamese Dolana
- Caesars’ Horseshoe Lake Charles se otevírá pro turisty
- Finanční gramotnost pro školáky: Cesta k finanční nezávislosti s KidsDev Academy
