Jak se nazývají části květiny?

Květ (pl. květiny, lat. flos, -oris, jiné řecké ἄνθος, -ου) – kvetoucí výhon uzpůsobený k opylení, oplodnění, tvorbě semen a plodů kvetoucích (angiospermů) rostlin. Květina je komplexní systém orgánů. Funkce květu jsou rozmanité: v různých fázích jeho vývoje dochází v květu k mikro- a megasporogenezi, opylení, složitému procesu oplození a neméně složitému procesu tvorby embryí a plodů [1].

Květinová struktura[editovat]

Schéma květní struktury: 1 – nádobka, 2 – sepal, 3 – okvětní lístek, 4 – tyčinka, 5 – gynoecium

Květ je zkrácený výhon a jeho prvky, kromě schránky, jsou listového původu. Johann Wolfgang Goethe

Květ je spojen se stonkem stopkou. Květina se obvykle skládá ze stonkové části – nádobky, na které jsou umístěny prvky okvětí, tyčinky a plodolisty [2]. Nádobka je rozšířená část stopky; všechny ostatní části jsou k ní připojeny. Může být konvexní, konkávní, protáhlý nebo plochý. List, z jehož paždí vychází květ, se nazývá krycí list. Mnoho rostlin má na stopce malé listy zvané listeny. Květ většiny moderních kvetoucích rostlin se skládá ze sterilních (sterilních) a plodných (plodných) částí, které mají pestrou strukturu. Sterilní část zahrnuje obal periantu a plodná část obsahuje tyčinky a pestíky.

Perianth [editovat]

Aktinomorfní květ mochna

Perianth je vnější část květu obklopující tyčinky a pestíky. Jednoduchý periant sestávající z jasných okvětních lístků se nazývá koruna a ten sestávající z malých nazelenalých nebo nenápadných hnědých prvků se nazývá kalich. Takový periant může být dělený (tulipán) nebo složený (konvalinka). Dvojitý periant se skládá z kalichu a koruny. Kalich je sbírka kališních lístků, obvykle sestávajících z celých přisedlých listů se širokými základy vyčnívajícími z nádoby. Lístky chrání tyčinky a plodolisty vyvíjející se uvnitř pupenu. Sepaly mohou být volné nebo srostlé [1]. Další kruh může být umístěn mimo pohár – nižší. Šlehač obvykle sestává z volných nebo srostlých okvětních lístků, zbarvených různými, obvykle jasnými barvami a přitahujících opylující hmyz. Okvětní lístek se může skládat z úzké části – měsíčku a nástavce rozšiřujícího se nahoru – končetiny (hřebíček, luštěniny). Všechny okvětní lístky některých rostlin srůstají do trubky, pak se nazývá koruna fúznělopetalózní. Okvětní lístky a sepaly chrání tyčinky a pestíky vyvíjející se v poupěti před různými poškozeními.

Zygomorfní fazolový květ

Asymetrický květ canna

Všechny části květu jsou uspořádány v určitém pořadí na nádobě v kruzích (cyklech, přeslenech). Většina rostlin má 5 nebo 4 kruhové květy – cyklický (hřebíček, lamiaceae), spirála – acyklický (magnólie, pryskyřníkovité). Existují květiny s různým uspořádáním: některé v kruhu a některé ve spirále – hemicyklický (pryskyřník, mochna). Každý kruh může mít různý počet dílů [3]. Většina rostlin má květy různých typů symetrie. Aktinomorfní (z řečtiny Aktis – paprsek a morf – tvar), nebo pravidelné květy, radiálně symetrické, skrz které můžete nakreslit několik rovin symetrie (karafiát, růžová, noční stín). Zygomorfní (z řečtiny zygon – pár, třmen a morf – tvar), nebo nepravidelné květy, lze květem protáhnout pouze jednu rovinu symetrie (u luštěnin, Lamiaceae, Orchisaceae). Zřídka nalezené asymetrické květiny, nelze jimi protáhnout žádnou rovinu symetrie (canna).

Androecium [editovat]

1. monofraternální – všechny tyčinky rostou společně (multifolium lupine):
2. bifraternal – tyčinky rostou společně do dvou skupin: jedna je volná, ostatní rostou společně (strom caragana):
3. polybratrální – tyčinky srůstají do početných skupin: (třezalka, dýně);
4. synandrium, neboli sloupec – podélné srůstání vláken tyčinek (Daleschampia spatulate) [4].

Klasifikace tyčinek podle polohy v prostoru

• rovné – umístěné rovnoběžně se svislou osou květu (astra);
• zakřivený – ohnutý od svislé osy květu (Douglas limnanthes);
• divergentní – odchýlený v různých směrech od svislé osy (psidium);
• sbíhající se (blízký) – nakloněný ke svislé ose květu (sdružený zvon);
• visící – visící z květu na dlouhých tenkých nitkách (fialová japonská) [4].

Velikosti tyčinek vůči sobě navzájem [editovat]

• rovná – stejná délka (Kaufmanův tulipán);
• nestejné – různé délky (povodí);
• dvousilné – dvě dlouhé a dvě krátké tyčinky (schizanthus);
• třísilné – tři dlouhé a tři krátké tyčinky (hybridní narcis);
• čtyřsilné – čtyři dlouhé a dvě krátké tyčinky (noční tyčinka);
• pětisilné – pět dlouhých a pět krátkých tyčinek (šťovík rohatý) [4].

Pylová zrna[editovat]

Pyl,nebo zrnko pylu – buněčné struktury vznikající z mikrospor. Sporoderm – obal pylového zrna může být drsný, zrnitý, hlíznatý, bradavičnatý, jehličkovitý, ostnatý.

Tvar pylu: kulatý (kulovitý), půlkruhový, elipsoidní, vláknitý.

Pylová barva: žlutá – u většiny rostlin, červená – u broskvoně, hnědá – u ohnivce, bělavá – u havrana.

Gynoecium [editovat]

Gynoecium (lat. gynaecēum, Řek – ženská polovina [ve starověkém řeckém domě]) – sestává z carpella (z lat. carpellum), nebo plodolisty (megasporofyly) květu. Gynoecium tvořené jedním nebo více plodolisty, které nejsou srostlé dohromady, se nazývá apokarpnía sestávající ze srostlých plodolistů – coenokarpní. Koncept se také často používá palička.

U typického květu má pestík spodní rozšířenou část – vaječník, uvnitř kterého se nacházejí vajíčka, styl (v pestíku z jednoho plodolisty se nazývá styloda) a horní část – bliznu [2] . Někdy styloda a styl nejsou v pestíku vyjádřeny a stigma se nachází na vaječníku (degenerace) [4].

Typy vaječníků[editovat]

1. horní – části květu jsou umístěny pod vaječníkem, je volný;
2. semi-inferior – části květu rostou v polovině s vaječníkem;
3. spodní – části květu jsou umístěny nad vaječníkem, části rostou společně.

Typy coenokarpního gynoecium: [editovat]

• synkarpní – pestíky srůstají s bočními stěnami plodolistů (tulipán);
• parakarpní – plodolisty jsou na okrajích srostlé (makovina);
• lysikarpózní – plodolisty jsou srostlé s postranními stěnami, které pak mizí (hřebíček) [2].

Vajíčko[editovat]

Vajíčko v sekci

Vajíčko nebo vajíčko je metamorfované megasporangium, připojené pomocí nažky nebo funiculus. Vajíčko může být pokryto jednou nebo dvěma integumenty (integumenty). Nahoře se krycí vrstva uzavře a vytvoří otvor – pylový průchod (mikropyl). Kryt může chybět. Centrální částí vajíčka je nucellus, ve kterém se tvoří zárodečný vak.

V horní (mikropylární) části jsou dva synergidy a mezi nimi vajíčko. Uprostřed zárodečného vaku je centrální buňka se dvěma polárními jádry. V bazální části jsou tři buňky – antipody [4].

V zárodečném vaku dochází k dvojitému oplodnění.

Sluneční ptáci[editovat]

Nektary jsou vylučovací (vnější) žlázy květu, které vylučují cukernou tekutinu (nektar). Nektary mohou patřit k různým částem květu, různého tvaru, ale podobné funkční aktivitou [4].

Opylení[editovat]

Opylení je přenos pylu z prašníků tyčinek na bliznu pestíku. Existují dva typy opylení: autogamie (samoopylení) – pyl dosedá na bliznu téhož květu a alogamie (křížové opylení) – přenos pylu mezi květy různých jedinců. Autogamie je charakteristická pro oboupohlavné květy (lobelie, pšenice).

Probíhá křížové opylení biotické způsoby: entomofilie — opylování hmyzem (včely, vosy, motýli a další); ornitofilie – opylování ptáky (kolibříci, papoušci a další), chiropterofilie — opylení netopýry atd. [5]

Abiotické křížové opylení. Anemofilie – opylení větrem. Zvláštní forma adaptace na nepříznivé podmínky. Ve středních a zvláště vysokých zeměpisných šířkách je vítr velmi důležitým a někdy dokonce spolehlivějším opylovacím činitelem než hmyz [1]. Nachází se v dřevinách a bylinách (bříza, vrba, jitrocel, kopřiva). Hydrofilie – opylení vodou. Charakteristika hydrofytů (vodních) rostlin (jehličnan, elodea).

Distribuce pohlaví v květině[editovat]

oboupohlavné květy, obsahují tyčinky a pestíky, charakteristické pro většinu rostlin. Jsou tam samčí květy – vydržet a dámské pestík. Rostliny s dvoudomými květy na stejném exempláři – jednodomý (kukuřice, ostřice, bříza). Rostliny, ve kterých se samčí a samičí květy nacházejí na různých exemplářích – dvoudomý (kopřiva, rakytník) [6].

Oboupohlavný květ šípku
Jednodomé květy kukuřice
Dvoudomé květy topolu černého

Původ květu[editovat]

O původu květiny existují různé hypotézy. Nejběžnější a nejopodstatněnější je strobilární (od strobilus – žuchnutí), nebo evanth (od euanthium – svanium, skutečná květina), hypotéza vyvinutá najednou Bessi a Gallier. Naznačuje, že květ je jednoduchý metamorfovaný (to znamená upravený) výhonek, původně připomínající šišku [4].

Odráží se jiný úhel pohledu pseudo (z pseudanthium – psevdanthium, psevdant, nepravý květ) hypotéza vyvinutá především Wettsteinem, podle níž je květ modifikované květenství skládající se z malých (heterogenních) květů, které prošlo v procesu evoluce řadou přeměn (redukce, konvergence, splynutí). ) [4].

Podle obou teorií má květ listový původ, jsou tzv listový (folium – list). Jsou v kontrastu s telonickými (od teloma – spojení terminálních výhonků) je teorie, která naznačuje možnost odvodit všechny hlavní orgány moderních rostlin z telomů (tedy původně válcovitých struktur), charakteristických pro mnoho fosilních rostlin.

Květinový vzorec a diagram[editovat]

Chcete-li popsat květinu, vytvořte vzorec: ✽♂♀Ca5 Co5 A∞ G∞ [7] . Konvence pro popis květiny

zkratka [editovat]

latinský název[editovat]

Označení [upravit]

Květinový diagram je průmět jeho osy. Diagram ukazuje počet kruhů a členů v každém kruhu a také jejich relativní polohy.

Diagram květu pryskyřníku

Konvence pro popis květiny

literatura[editovat]

1. Balandin S. A., Abramova L. I., Berezina N. A. Obecná botanika se základy geobotaniky. — 2. vyd., rev. a doplňkové – M.: ICC “Akademkniga”, 2006. – 293 s. https://djvu.online/file/cFI9DEkrrZFVR
2. Borzova I. A., Samsel N. V., Chistyakova O. N. Morfologie rostlin. M.: Nakladatelství Moskevské státní univerzity. 1969. – 72 s.
3. Botanika: ve 4 svazcích T. 4. Systematika vyšších rostlin. Ve 2 knihách. / ed. A. K. Timonina. – Rezervovat 2. M.: Ediční středisko “Akademie”, 2009. – 352 s. https://djvu.online/file/JatD3g0Q8NGHH
4. Botanika se základy fytocenologie: Anatomie a morfologie rostlin: Učebnice pro vysoké školy / T. I. Serebryakova, N. S. Voronin, A. G. Elenevsky a další. – M.: ICC “Akademkniga”, 2006. – 543 s. https://djvu.online/file/txgnO4hKmBPHK
5. Život rostlin. V 6 svazcích / Ch. vyd. Al. A. Fedorov. – T. 5. Část 1. Kvetoucí rostliny / Ed. A. L. Takhtadzhyan. – M.: Vzdělávání, 1980. – 430 s. https://djvu.online/file/wxfHBFT3lGFnX
6. Lotová L. I. Morfologie a anatomie vyšších rostlin. – M.: Editorial URSS, 2001. – 528 s. https://djvu.online/file/iyo6z8k7QRQl5
7. Pautov A. A. Množení rostlin: učebnice. – Petrohrad: Petrohradské nakladatelství. Univerzita, 2013. – 164 s. https://djvu.online/file/NWAjpswwgIqr7
8. Fedorov Al. A., Artyushenko Z. T. Atlas deskriptivní morfologie vyšších rostlin. Květina / Akademie věd SSSR; Botanich. Ústav pojmenovaný po V. L. Komárová. — L.: Věda, Leningrad. oddělení, 1975. – 352 s. https://djvu.online/file/165YnY5xXopPK
9. Květ / A. L. Takhtadzhyan // Frankfurt – Chaga. – M.: Sovětská encyklopedie, 1978. – (Velká sovětská encyklopedie: [ve 30 svazcích] / Hlavní redaktor A. M. Prochorov; 1969-1978, sv. 28) – S. 464-465. https://archive.org/details/B-001-032-584-ALL/page/n
10. Otevírání květin // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona: v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). – Petrohrad. , 1890—1907.

poznámky[editovat]

1. ↑ 1,01,11,2Ch. vyd. Al. A. Fedorov. / Ed. A. L. Takhtadzhyan. Život rostlin. V 6 svazcích T. 5. Část 1. Kvetoucí rostliny. – M.: Vzdělávání, 1980. – 430 s.
2. ↑ 2,02,12,22,3Pautov A.A. Množení rostlin. – Petrohrad. : Nakladatelství St. Petersburg. Univerzita, 2013. – 164 s.
3. ↑upravil A.K. Timonina. Botanika: ve 4 svazcích T. 4. Systematika vyšších rostlin. Ve 2 knihách. Rezervovat 2.. – M.: Ediční centrum “Academy”, 2009. – 352 s.
4. ↑ 4,04,14,24,34,44,54,64,7Fedorov Al. A., Artyušenko Z.T. Atlas popisné morfologie vyšších rostlin. Květ.. – L.: Nauka, 1975. – 352 s.
5. ↑Lotová L. I. Morfologie a anatomie vyšších rostlin. – M.: Editorial URSS, 2001. – 528 s.
6. ↑T.I. Serebryakova, N.S. Voronin, A.G. Elenevsky a další. Botanika se základy fytocenologie: Anatomie a morfologie rostlin:. – M. ICC “Akademkniga”, 2006. – 543 s.
7. ↑Květinové vzorce 90 rostlin(nespecifikováno) .

Tento článek má stav „připraveno“. To sice nevypovídá o kvalitě článku, ale hlavní téma už dostatečně pokryl. Pokud chcete článek vylepšit, klidně jej upravte!

• Knowledge.Wiki: Hotové články o biologii
• Všechny články
• Květina

Květ je upravený zkrácený výtrusný výhon s omezeným růstem.

Mezi funkce květiny patří: tvorba mikro, megaspor, gamet, opylení. Květ vzniká z kužele růstu květních výhonků, z generačního pupenu. Vyvíjí se jak na horní části stonku, tak v paždí listů.

Vzhled květu je aromorfóza, která zajišťuje šíření krytosemenných rostlin a jejich dominanci.

Květinová struktura

Květ obsahuje: periant, pestík a tyčinky. Bezlisté, protáhlé části stonku kolem květu se nazývají pedicely. Lze je vidět u jabloní, třešní a tulipánů atd. Krátké a téměř neviditelné pedicely se nazývají přisedlé. Květní osa, stonková část, je zkrácená a nazývá se schránka. Jsou na něm všechny části květu. Tvar květu se může lišit: konvexní luk, plochá pivoňka, konkávní třešeň, obrysový sléz a tak dále.

Perianth se skládá z poháru a koruny. Kalich je tvořen kališními lístky, koruna je tvořena okvětními lístky. Lístky jsou tvořeny z vegetativních listů a okvětní lístky jsou modifikované tyčinky leknínu nebo pivoňky, magnólie. Kalich v poupatech chrání zbylé části květu před poškozením.

Lístky a okvětní lístky mohou být volné nebo srostlé. Podle toho se pak nazývají: odděleně okvětní, jako zelí, ředkev, srostlolisté (šípky, hrách), volnolisté (šípky) nebo srostlé (brambory, pampeliška).

Pokud se kolem květu tvoří pouze sepaly nebo okvětní lístky, pak se nazývá jednoduchý tulipán, konvalinka a tak dále. Pokud jsou listy jednoduchých periantů namalovány zeleně, nazývají se miskovité (kopřiva, vranní oko) a v jiných – corollovité (lilie, sněženky).

Pokud má periant okvětní lístky i sepaly, pak je dvojitý (šípky, brambory). Koruna přitahuje na květ opylovače, chrání pestík a tyčinku před poškozením. Pokud květina nemá periant, pak se nazývá nahá (vrba a jasan).

Stavba tyčinky a pestíku

Pro pohodlnější zvážení jednotlivých částí květu níže Podívejme se na příklad struktury pestíku a tyčinky:

Hlavní část květu tvoří pestík a tyčinka. Květiny, které mají pestík i tyčinku, se nazývají bisexuální nebo hermafrodit. Květy, které mají buď pestík nebo tyčinku, se nazývají jednopohlavné: pouze tyčinky jsou tyčinkovité nebo samčí, pouze pestíky jsou pestíkové nebo samičí.

Květy, které nemají tyčinky ani pestík, se nazývají sterilní nebo asexuální. To se nachází v astry a má přitahovat opylovače. Pokud má jedna rostlina květy, které mají pestíky a tyčinky, pak se nazývají jednodomé (jedná se o třešně a jabloně). Pokud jsou na jedné rostlině pouze samčí květy, na druhé pouze samice, pak se tyto rostliny nazývají dvoudomé – rakytník, konopí, topoly, moruše, vrba. Existuje více rostlin jednodomých (5–8 %) než rostlin dvoudomých (3–4 %).

Úhrn všech tyčinek se nazývá androecium (z řečtiny. andros – muž и Oikos – dům), souhrn všech pestíků se nazývá gynoecium (z řeckého gyne – žena). Počet tyčinek a pestíků se může lišit. Tyčinka květu se skládá z vlákna a prašníku. vlákno – sterilní část, která je opatřena prašníkem. Může mít různé tvary: kyjovitý, vlasový, válcový a tak dále. Povrch vlákna tyčinky může být holý, převislý, chlupatý nebo může mít žlázy. Někdy se vlákno tyčinky nevyvine nebo je velmi krátké, jako se to stává u magnólie.

Prašník se skládá ze dvou polovin spojených k sobě pomocí pletařky. Prašník má 4 výtrusná hnízda nebo pylové váčky, kde nejprve mitózou vznikají primární sporogenní buňky a následně mitózou tvoří mikrospory, ze kterých se tvoří pylová zrna. Někdy je přepážka zničena a v prachu zůstávají dvě dutiny – hnízda. Pylové zrno je pokryto dvěma vrstvami: vnější vrstva je exine a vnitřní vrstva je intin. Pylová zrna mají různý tvar: kulovitá, elipsoidní, protáhlá, vláknitá, polokulovitá. Povrchy pylu jsou různé: hrbolatý, hedvábný, vrásčitý, jehličkovitý a tak dále.

Uvnitř pylového zrna se tvoří samčí gametofyt. Haploidní mikrospora se rozdělí mitózou a získají se dvě buňky, z nichž jedna je menší – generativní (reprodukční) a druhá je větší – vegetativní. Spermie se vyvíjejí (získané mitózou) z generativní buňky a pylová láčka se vyvíjí z vegetativní buňky.

Nemáte čas se sami rozhodovat?